Více informací
26. prosince 2010 v 2:19 | Freezy
Pokud jste na tento blog narazili, ale nechápete o čem tady píšu, tady je pár odkazů které by vám to možná mohly trošku osvětlit :)
Navždy
26. prosince 2010 v 0:13 | Freezy
Někteří píší o bolesti, s kterou žili(či stále ještě žíjí) celý život. Jiní píší o krátkodobější bolesti, která je nejakutnější jeden den. Já budu psát o bolesti, která se táhne celým mým životem, ale která mi zároveň uštědřuje bolestnou ránu každý den.
Někteří z vás si možná ani nedokážou představit jaké to je, probouzet se každý den v cizím těle. Bolí to, štve to, a když už jde člověk spát s tím že si zvykne, ráno je to tady zase. Zázraky se nedějí a někteří lidi nikdy nebudou tím čím jsou uvnitř.
Kromě toho, že vás to donutí nenávidět se, nenávidět se tak že se vyhýbáte zrcadlům, aby se vám při pohledu do nich neudělalo špatně, nebolí nic tak jako lidi. Přesněji řečeno reakce lidí.
I když vy víte kdo jste, někdy je hrozně těžké přesvědčit o tom i ostatní.
Na základce jsem o sobě mluvil v mužském rodě a choval jsem se tak jak jsem se cítil přirozeně. Když jsem ale přešel na střední, zůžily se vztahy učitelů s mou matkou a já před nimi nesměl mluvit v mužském rodě. Stále jsem se ale choval, oblékal a se spolužáky i mluvil jako kluk. Na geometrii jsme měli učitele, který byl hodně křesťansky založený a transsexualitu odsuzoval. Pokaždé když jsme s ním měli hodinu mě ponižoval. Na to jsem byl už zvyklý, co mi ale podrazilo nohy bylo to, jak mě známkoval. Měl jsem samé jedničky a on mi i přesto dával na vysvědčení trojku se slovy, že "něco jako jsi ty by se nemělo ani snažit". Ředitelka si potom ale těchto nesrovnalostí ve vysvědčení všimla a vyhodili ho.
I přes takovéhle malé "errory" je střední rájem v porovnání se základkou. Ve čtvrti kde bydlím a kam jsem chodil na školu se vždy holdovalo násilí. Silní lidé mají moc. Moc znamená prosazování názorů. Prosazování názorů znamená že když jsi jiný, dostaneš přes držku. Na základce jsem měl peklo, protože si všichni mysleli že jsem lesba a k tomu ještě pořádně jetá(jak jsem psal výše, vypadal, choval jsem se a mluvil jsem jako kluk. Navíc jsem v té době měl přítelkyni.). Jakmile jsem vyšel ven, lidi kteří mě neznali po mě házeli kameny a plivali po mě, protože si mysleli že jsem buzerant.
Vůči tomuhle jsem se ale časem stal imunní. Co mi ale přišlo vždy naprosto nesnesitelné byly maličkosti.. jdete po ulici a někdo se vás zeptá "slečno, nevíte kolik je hodin?". Stojíte u pokladny a prodavačka na vás ze zadu křičí "počkejte paní, hend tam budu!". Chcete se bavit s ostatníma klukama, ale ti ve vaší přítomnosti mění téma na divadlo. Zamilujete se do dívky, ale ta vás nikdy neuvidí jinak než jako kamarádku. Možná, že vám to nepříjde nijak kruté. Ale představte si, že jste kluk, a každý den, po celý váš život s vámi zacházejí a mluví jako s holkou. Je to příšerné.
A nesmíme zapomenout na fanatické "křesťany". Jejich promlouvání do duše se může rovnat s pocitem obětí ve filmové sérii SAW.
Když už je člověk takhle nešťastný ve škole, venku, v obchodě, na poště, zkrátka všude, jednoho by až napadlo že alespoň doma bude mít klid a záštitu.
Opak je pravdou.
Moje matka nesnáší transsexuály. Nesnáší jakýkoli náznak toho, že nejsem dokonalá dáma. Což já nejsem nikdy. Každý den když přijdu ze školy, zavřu se na chvíli do sklepa, kde si sundám stahovadlo kterým si stahuju hrudník abych byl co nejplošejší, schovám ho do tajné kapsy kterou jsem si v aktovce vyrobil a teprve potom jdu domů. Hned co za sebou zavřu dveře ze sebe rychle svléknu své pánské oblečení a obleču si růžové tepláky a tričko. Potom schovám aktovku tak aby se k ní nedalo snadno dostat a když už, tak aby mě to probudilo. Možná si teď myslíte že jsem nějaký paranoik. Moje matka se mi ale hrabe ve věcech a pokaŽdé když najde něco co jí nepříjde dost ženské, vyhodí to a pak mi kvůli toho udělá peklo. Párkrát mě přistihla se stahovadlem na sobě a věřte, že už nikdy podobnou chybu neudělám.
Teď musím čekat. Čekat každý dlouhý den, odpočítávat ty nekonečné minuty a snažit se neztratit zbytky naděje. Až mi bude 18, mohu začít s hormonální léčbou. Mohu si změnit jméno. Mohu konečně začít cestu, na jejímž konci mě bude čekat normální život. Vím, že muž bez penisu vám asi nepříjde moc normální, ale už jen ten fakt že budu muž, muž s hrubým hlasem, muž s vousy, muž kterého bude každý oslovovat ve správném rodě, muž který bude moci chodit s dívkou kterou miluje aniž by byl nazýván lesbou, muž který nebude dikriminován svým okolím, prostě... muž.
Rodinné trapasy
25. prosince 2010 v 23:13 | Freezy
|
Vzpomínky
Ah, rodinné trapasy, jaké to nevyčerpatelné téma! Hotová bezedná studna vtipných příhod.
Pokud jste ale FtM, jste ale o vtip často ochuzeni, i přesto že trapná situace zůstane. Pokusím se ale napsat co nejvíce těch úsměvných zážitků.
Nedávno jsem byl u taťky. Naši jsou rozvedeni a on teď bydlí se svou přítelkyní a jejich dítětem. Pár dní než jsem k němu přijel, probíhal v jeho městě Gay průvod. On, jako zapřísáhlý homofob si mi musel krátce po mém příjezdu postěžovat. Celá rodina se tedy začala bavit o sexuální orientaci. Otec po chvíli přesedlal z gayů na lesbičky. "Je to zajímavé," říkal "že se často oblékají jako kluci a taky se tak chovají. Už jsem jich pár viděl - pánské boty, potrhané džíny, volná trička, přes to košile a na hlavě klobouk. Vždyť to..." zarazil se. Podíval se na mě a prohlédl si mě od mých pánských bot až po klobouk. Chvíli byl šokovaně z ticha a pak se roztržitě usmál a vydrmolil "Ale vlastně proti nim nic nemám. Mám je celkem rád. Jsou lepří než gayové. dokonce bych jim i svěřil dítě." A odešel. Měl jsem chuť se zasmát a vysvětlit mu, že jsem naprosto hetero - ano tati, jsem na holky, ale to jenom proto že jsem kluk - ale neudělal jsem to. Jen jsem tam zaraženě seděl. Protože jedna z věcí které si přeju nejméně na světě je zhoršit si již tak nepříliš silný vztah s otcem, hned druhý den jsem se vynechal kravatu a jiné podobné věci které by byly v otcově očích usvědčující a dokonce jsem se párkrát zmínil o nějakém klukovi nebo oblíbeném herci. Nakonec mi to o vlásek prošlo.
Čas od času se trošku "vycpu". Vidlácky řečeno si strčím ponožku do kalhot. Vždycky jsem pro upevnění používal kraťasy a i když jsem nikdy žádný velký problém neměl, napadlo mě použít místo kraťasů opravdové mužské spodní prádlo. Žádné ale nemám(matka by mě vyrazila z baráku) a tak jsem si půjčil jedny trenky od bráchy. Odložil jsem si je do skříně s tím, že si nejdříve sbalím věci a podobně. Mezi tím co jsem nehlídal skříň, vkradla se mi tam matka a trenky našla. Aby jste pochopili - moje mamka absolutně nesnáší(a když říkám nesnáší tak myslím opravdovou pekelnou nenávist) jakýkoli náznak toho že nejsem dokonalá dáma. Což já nejsem nikdy. Když ale našla trenky mezi mým spodním prádlem, udělala mi takové dusno, že jsem se tím málem udusil. Poučení - kupte si trezor a všechno tm zamykejte!
Taky mě několikrát přistihla, když jsem se plížil z domu se stáhnutým hrudníkem. Nebudu to popisovat do detailů, myslím že většina lidí si to dovede představit. Křik. Agrese. Bouchání. Mlácení. Létající střeva.... no dobře, tak to poslední ne, ale obrázek pekla je to pěkný.
Když mě moje matka začala podezírat(asi 2 roky zpátky), dostala takový zvrhlý nápad: pátrat. Jednou v noci mě probudilo, když mi prohabávala batoh co mám vedle postele. Když si uvědomila že je přistihnuta, celá ztuhla a zabrblala: "Já jen hledám...boty." Nevím jak jí napadly zrovna boty, ale stejně tak mohla říct že hledá Jupiter. Od té doby spím ještě hůř než předtím, protože musím hlídat. Zdá se vám to paranoidní? Mě už ne. Tolikrát jsem ji přistihl hrabat se v mých soukromých věcech, že mi nepříjde divné už vážně skoro nic.
To divné dítě z ulice
25. prosince 2010 v 22:35 | Freezy
|
Vzpomínky
Jak to vůbec všechno začalo?
Rozhodně to byl zdlouhavý proces. Možná že někteří se ráno probudí a mají z ničehonic v hlavě jasno, já mezi ně ale nepatřím.
Nedokážu zpětně sestavit časovou linii své "cesty k poznání", ale pamatuju si mnoho na sebe nenavazujících střípků.
Byl jsem ten typ holčičky, který se s maminkou hádal kvůli šatům. Nechtěl jsem je nosit, ale to hodně holčiček. Určitě bych neřekl, že to v tu dobu mělo něco moc společného s transsexualitou.
Lidé měli často problém rozeznat mě od mého stejně starého bratra. Byli jsme dvojčata a rodiče nás oblékali dokonce do stejného oblečení, takže se nebylo čemu divit.
Já měl ale bylo mnoho věcí kterým jsem se divit prostě musel.
Například - proč má můj bratr penis a já ne? Tahle otázka(i když v mnohem dětštější verzi, tenkrát jsem ani slovo penis neznal) mi nedávala spát. A to doslova. Živě si pamatuju na jednu noční můru, kdy jsem si hrál v lese a najednou se mi chtělo strašně čůrat. Sundal jsem si tedy kalhoty a přesto že jsem měl pindíka jsem si dřepnul abych udělal co jsem udělat musel. Když se ale mé přirození dotklo trávy, vybuchlo. Když se na to tak podívám, je to spíš vtipné, ale stále si pamatuju tu hroznou beznaděj kterou jsem cítil když jsem se probudil.
Také si pamatuju na jednu hru, kterou jsme hráli ve školce. Je to trošku trapné, ale jako anonym si to můžu dovolit :). Ta hra se jmenovala "kdo dočůrá dál". Bohužel vzhledem k tomu že všichni ostatní účastníci byli kluci jsem vyhrál jenom jednou.
Hodně lidí mě nemělo rádo. Ve škole jsem se snažil, ale vůči spolužákům jsem byl hodně agresivní.
Většina FtM říká, že jako malí hráli jen klučičí hry a celkově se chovali jako kluci. U mě to tak taky fungovalo, až na jedno krátké období, kdy mi bylo asi 6 a já rád dělal pikniky pro plyšáky.
Když jsme bydleli ve městě(asi do mých 8let), byl jsem vůdcem party. Lezli jsme po stromech, stavěli tajné špionážní základny, prozkoumávali opuštěné obchoďáky. Zkrátka jako všechny ostatní děti.
Do svých osmi let jsem tedy byl normální dítě, které se sice chovalo tošku víc jako chlapeček než holčička, ale to přece není nic divného. Problémy začaly teprve když jsme se přestěhovali na vesnici.
Tam to bylo úplně jiné... plno lesů, rybníků, luk.. teprve v tomhle místě jsem dokázal oběvovat sám sebe. Opět jsem založil menší partu, se kterou jsme chytali žáby, dováděli v lese a dělali jiné blbiny. Bylo to nejšťastnější období mého života.
Pak ale začala na dveře klepat puberta. Co klepat - ona přímo bušila. Nejhorší bylo, že mi začala růst prsa. Bylo to jen trošku, ale děsilo mě to. Pořád jsem nosil vytahané věci a i v létě jsem často nevycházel z domu bez svetru. Pořád jsem si nebyl jistý tím co jsem, ale často jsem se stělesňoval s různými mužskými postavami s knížek, hrál jsem si na ně a ve škole jsem byl znám jako Harry. To mi vůbec nevadilo. Často jsme si hráli na Bradavice a já o sobě mluvil v mužském rodě. Nevěděl jsem proč, ale mužská role mi prostě strašně vyhovovala. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si na Bradavice hráli v podstatě pořád. Dokonce jsem se i poprvé zamiloval. Byla to má spolužačka a musím říct, že to nebyl vůbec špatný začátek. Byla to sice jen dětská láska(i když podle toho co vím byla poněkud pokročilejší než jiné dětské lásky), ale narozdíl od mnoha pozdějších lásek nebyla jednostranná. Rodičům jsem o tom nikdy neřekl, navíc jsem to maskoval tím, že jsem tvrdil že chodím s jedním svým spolužákem. Pravda byla ale samozřejmě jiná a rodičům nepřístupná.
Takto nějak jsem přežíval do svých 11ti let.